Olympiáda z českého jazyka … a moje slohovka prosinec 12, 2006

Dneska jsem měl tu čest se zúčastnit olympiády z českého jazyka. Olympiáda krásně vyšla na úterý, což se mi docela hodilo, protože bych ve škole dvě hodiny tvrdnul a čekal na autoškolu. Olympiáda nebyla ani těžká, ale komu by se chtělo přemýšlet v jednu hodinu odpoledne. Ale upřímně ruku na hrudní kost, pod kterou se skrývá srdce, komu se chce přemýšlet, když musíte vstávat už v šest hodin :’(

Tady je kus mé slohové práce, které jsem se několikrat zasmál, ale pak mi přišla divná (toto je pouze demoverze):
A začalo to úplně nevinně malou rozepří v čajovně. Par lidí, náhdně se seznámili, se neshodlo nad koexistenci modrých gumových medvídků a červených gumových medvídků. Vytvořily se dvě skupiny lidí. Ti, kteří jsou pro zavedení modrých gumových medvídků si říkají “modrá liga” a ti druzí si říkají “rasisti modré barvy”. Nakonec jejich problémy přetrvávají do nynějších dob.

Provoz ve vzdušném prostoru září 27, 2006

Ve vzduchu se obejvuje spousta předmětů, které se pohybují různou rychlosti v [vééé] (fyzikalní jednotka rychlosti). Dělí se na tělesa kovová (letadla apod.) a živá (parašutisti, paraglajdisti, zvířata). Hodně takových věcí lítá zejména u řek, rybíků a jiných kauží. Je docela nepříjemné když Vám najednou přistane taková vážka na hlavě. Na druhou stranu je zase dobře, že nám nemůže na hlavě přistat letadlo. Šlo by to, ale pak by nám to už bylo jedno a moc bychom si to neužili. Mým řešením je … vzít si čepici, takže když na ní přistane vážka, nic neucitíte a v kapse nosit nějakou radarovou rušičku, aby si vás ani to letadlo nenašlo. V dnešní době je provoz ve vzduchu čím dál rušnější, proto si dávejte pořádně pozor, co vám přistane na hlavě.

Na začátku byl konec srpen 27, 2006

Ze začátku tohoto sloupečku bych se rád dostal na konec.

Vítejte na konci tohoto sloupečku.
Původně jsem chtěl nápsat dnešní příspěvek tak nějak jinak. Zprava doleva. Ale to bych v tuto pokročilou hodinu nedal. Tak ale teď už k začátku. Z jakého důvodu všechnomusí začínat od začátku? Sice kdyby začínalo všechno od konce, nebylo by to zrovna nejlepší, ale co třeba takové horrory? Nejdříve by se všichni báli a pak by se už jen smáli těm naivním hrdinům, kteří si na začátku budou myslet, že všechno dopadne dobře, i když my bychom už věděli své. Že je to divné? Ne! Takhle by to pro všechny bylo normální, kdyby se jim od narození říkalo, že takhle to na světě běhá. Jídla by bylo více, kdybychom ho jedli na začátku procesu vaření. Nemyslím tím potraviny živočišného původu jako je kráva, pes nebo třeba hroch … to by bylo maličko zvrácené. Ale takové moučníky se klidně dají konzumovat po částech … nejdříve mouka, potom vajíčko, atd. Zase jde pouze o sílu zvyku.

V místě sloupečku, kde není konec ani začátek bych vám chtěl dát jednu radu: Zkuste někdy začátek zaměnit za konec. Zpestříte si tím život!

Jak být neviditelný srpen 10, 2006

V dnešní době počítačové techniky a rozvoje věd všech oborů už je skoro nemožné, abychom něco neuměli. Přesto se najde několik věcí, které vlastně praktikujeme aniž bychom věděli, že je děláme. Například neviditelnost. Existuje několik způsobů jak být neviditelný. K většině těchto praktik nepotřebujete nic. Stačí sebe.

 

 

I. Ta nejjednodušší

 

Potřebujete akorát ruce. Natáhněte je před sebe a nyní si jimi zakryjte oči. Nyní jste neviditelní.

 

Vysvětlení: Když vy nevidíte nikoho, tak sám nemůžete být viděn.

 

 

II. Složitější

 

Potřebujete pouze keř o velikosti vašeho těla. Když naleznete kompatibilní křoví, tak už stačí do něho skočit/zahučet a stanete se neviditelným.

 

 

III. Ta nejsložitější

 

Tuto teorii nelze prakticky použít, protože materiály, které jsou potřebné k uskutečnění ještě nebyly vyrobeny. Stačila by přitom pouze obyčejná plachta z materiálu, který vede světlo. Opravdu nic složitého. Je to stejné jako když je kámen v řece a voda ho obtéká. Kdyby ho takto neobtékala voda, ale světlo, tak bychom ho neviděli, protože by na jeho povrch nedopadalo světlo. Možná, že existuje několik neviditelných věcí na světě. Ve vesmíru se takto chová černá díra.

 

 

Teď jste plně seznámeni s praktikami neviditelnosti J.

Den přehodnocení (ne)jedné teorie srpen 3, 2006

Během posledních čtyř dnů jsem zjistil, že nemám už vůbec o čem přemýšlet. Dneska mi tento objev tak trošku zkazil náladu. Dostal jsem od včeličky podnět, abych se zamyslel nad teorii “když někoho miluju, tak pořád stejně”. Těžce jsem přemyšlel v průběhu dne, co by se dalo na této teorii změnit. Občas jsem se zapřemýšlel tak tvrdě, až mě rozbolela trošku hlava. Nakonec jsem se dopřemýšlel, s menší konzultaci se včeličkou, že láska se k člověku časem mění a zálěží pouze na těch dvou hrdličkách, jak se mají rádi. A tak můžou skončit anebo skončit spolu. Děkuji za podnět včeličko

Jednoduchý návod srpen 2, 2006

Jednou, minimálně, se podíváme všichni do nebe. Alespoň kousíček. Záleží pouze na výšce a částečně i na síle. Postačí, když si každý jenom maličko poskočí a zase bude o kousek blíže k nebi

Gumoví medvídci červen 27, 2006

Zrovna jsem vytahnul z ledničky krásně vychlazené gumové medvídky. Nechci zrovna dělat reklamu firmě JoJo, ale když ono Haribo má medvídky strašně drahé. Rozbalil jsem s posvátnou úctou balení a začal jsem počítat. Při přepočítání jsem zjistil, že některé barvy byly v převaze a některé byly diskriminovány. Dopadlo to takto: 8 oranžových, 8 červených, 7 žlutých a 3 zelení. Právě zelení bývají nejlepší! Stalo se mi už, že jsem mívál v balení i průsvitné medvídky apod. Přihodil jsem i fotku, ale omluvte kvalitu, protože jsem je fotil mobilem. Pro normální foťák už nevydržím dojít a musím je všechny sníst dokud jsou ještě vychlazení!! HNED!!!

Zmíním se i o dnešní akci, exkurzi divadla, kterou pro nás připravil PP. Jednalo se divadlo Antonína Dvořáka a dozvěděli jsme se něco o historii divadla. Podívali jsme se i tam, kam se každý den moc lidí z venku nedostane. Kdo by řekl, že toto divadlo pojme 530 lidí. Zajímavá je i jeho rozlehlost. Po půl hodině už jsem ani nevěděl kde jsem. Všude byly samé schody, výtahy a žehlírny. Ale jinak to byla určitě velmi zajímavá exkurze.

Životní příběh červen 19, 2006

A tak mi začíná další ráno. Zase se tlačím se svými velmi podobnými kolegy v malém prostoru a bezútěšně čekám, až budu k něčemu užitečný a můj potenciál mého bytí bude využit do poslední kapky. Jsem členem velmi početného společenstva, je nás na 1500, ale nikdo nejsme stejní. Každý má svůj příběh a svůj cíl. Jsme předem určení jedinci a nikdo nás nemůže dobrovolně přemluvit, abychom se změnili. Pouze se dokážeme změnit násilím, ale tím ztracíme svůj význam. Často jsme dělení na dvě skupiny, abychom jsme se navzájem nepletli a měli dostatek místa. V mém oddělení nás toho dne bylo asi 87, každý byl jinak oblečen. Já mám na sobě fialový motiv s lanem. Začalo to úplně nevinně, každý jsme se střídali a hledali náš cíl. Několik kolegů si svůj cíl našlo a tak jsem počítal, že dneska zase nic nebude a zůstanu zase bez dosaženého cíle. Velice jsem se mýlil. Stalo se to asi kolem 13:28. Procházel jsem znovu známé prostředí a vyhledával svůj nezměnitelný a neodvratný cíl. Protože každý z nás, ať už chce nebo nechce, se stane součástí cílového kolektivu, který má být dosažen až nás všech 1500 najde místo. Už jsem si myslel, že zase nic nenajdu, když najednou jsem zapadnul a našel cíl. V tu chvíli jsem se stal součástí cílového kolektivu a můj účel byl splněn dokonale. Teď už nikdy svoje místo neopustím a můj život získal smysl. A kdo jsem? … No přece jeden dílek v 1500 dílkové skladačce zvané puzzle.